Přečtěte si rozhovor s Dittou Kůtovou, ilustrátorkou a autorkou knihy Zlá babička.

Kde se vzal nápad na Zlou babičku?

Nosila jsem ho v sobě dlouhá léta. V rodině mého partnera se tradovalo několik velmi nelichotivých vět, které označovaly jeho prababičku jako mstivou a zlou ženskou. Dráždily mne a osobně se mne dotýkaly. Vnímala jsem to jako velkou nespravedlnost a křivdu! Ta paní je desítky let mrtvá, nemůže se bránit, nemůže nic vysvětlit. Chtěla jsem na její život nabídnout i jiný pohled. Pohled, který ani tak neomlouvá, jako spíš vysvětluje.

Nakolik jste se inspirovala skutečnou historií vaší rodiny?

Příběh v hrubých rysech i v některých podrobnostech vychází z pravdivé historie. Měla jsem k dispozici poznámky, které si po celý život zapisoval partnerův otec. Zaznamenával si jak důležité okamžiky, které se týkaly jeho rozvětvené rodiny, tak i zkazky a klípky a zdánlivě nedůležité postřehy. Strašně mi tím usnadnil situaci, hlavně těmi drobnostmi. Díky němu jsem neviděla nějaké bezkrevné papírové postavy, ale živé bytosti, které se milovaly a objímaly, ale taky na sebe křičely a cloumaly sebou, které se chtěly zabít, ale přitom bez sebe nemohly žít…

Ty poznámky asi nemají valnou historickou hodnotu. Ale jak jsem se do příběhu nořila, nevadilo mi to. Navíc jsem postupně zjišťovala, že to mám vlastně podobně, že dovoluji postavám z příběhu žít jejich vlastní osudy, že jsem jen zapisovatelem, a ne přímo tvůrcem a že i mé postavy se někdy odchylují od objektivní skutečnosti. Nebyla jsem tím, kdo ten příběh vymýšlí a řídí, a byla to pro mne fascinující zkušenost.

Příběh se mě dotýkal osobně, přestože ke „zlé babičce“ nemám žádný pokrevní vztah. Týkal se mne stejně, jako se týká každého člověka, který prožíval a zažíval křivdy, se kterými si nevěděl rady. Jak zpracovat křivdu, jak odpustit? A co s ní vlastně udělat jiného než ji nakonec odpustit? A jde to vůbec, odpustit? Tohle téma považuji za stěžejní v životě každého člověka. Téma odpouštění. A co se s člověkem stane, když neodpustí.

Z jakých pramenů jste čerpala?

Nejsem žádný historik. Několikrát jsem s pevným odhodláním navštívila badatelnu, trápila jsem se se stohem protokolů psaných starou němčinou, ale nebylo mi to skoro k ničemu. Chtěla jsem znát podrobnosti vraždy, kterou spáchal otec zlé babičky v Ločenicích roku 1870, tedy v roce jejího narození. Chtěla jsem zjistit něco víc o chvíli, kdy se zrodilo zlo, které pak už navždy změnilo celý rod, které ohnulo osud zlé babičky do tragického oblouku. Ale jak jsem tak bezradně zírala do těch nečitelných lejster a vdechovala pach starého papíru, příběh v mé hlavě cválal svou vlastní rychlostí nezadržitelně vpřed. Nemohla jsem se zdržovat.

Až se jednou trochu zklidním, požádám nějakého odborníka a snad najdu odpovědi, které hledám. Ty však už nejsou pro příběh důležité. To jen abych uspokojila svou zvědavost.

Myslela jste při psaní svého textu na nejznámější literární babičku, tu od Boženy Němcové?

Ano. Ale vlastně hlavně při zvažování názvu. Když řeknete slovo babička, co se vám vybaví? Laskavá měkká a milující bytost, kterou ve svém životě každý měl, má nebo by chtěl mít. Spojení slov zlá a babička mne vždycky – přes třicet let – dráždilo a zároveň ve mně vzbuzovalo potřebu se o té ženě dozvědět co nejvíc. Proto ten název.

Vaše předchozí knihy jsou převážně pro děti a mládež – jaké výzvy přinesl tento dospělý, historický román?

Knihy, které jsem dosud napsala, byly pro děti a také pro dospívající, takové za mého mládí vycházely podobné příběhy v Edici 13. Měla jsem totiž tři děti a hromady jejich kamarádů a vyprávění příběhů do našich životů vždycky patřilo. Teď si povídáme a vyprávíme s vnoučaty.

Mám velké štěstí na rodiče. Oba mají své vášně – táta pro přírodu a mamka pro umění a literaturu. Myslím, že se to ve mně nějak šikovně propojilo a vzešly z toho třeba příběhy o ptácích Peří, kam se podíváš a příběhy o houbách Klobouky, kam se podíváš. Všechny knihy jsem si ilustrovala, ráda pracuju s olejem, vida, další vášeň… dny jsou nějak hrozně krátké…

Jste autorkou nejen textu, ale i doprovodných ilustrací. Přistupujete k tomu u vlastního příběhu jinak, než když ilustrujete cizí text?

Je rozdíl ilustrovat příběhy, které se vylíhnou v mé hlavě, a příběhy někoho jiného. I když je to vlastně všechno trochu jinak. Dětské knihy jsem nijak neřešila. Jen tak jsem si prostě hrála.

Když jsem dostala nabídku od Jana Štiftera, abych ilustrovala jeho Krajinu roztavených zvonů, měla jsem, pravda, trému. Jenže já jsem s tímhle pánem zřejmě propojená na tolika úrovních, že mi bylo, jako by příběh psal nějaký můj utajený brácha. Vklouzla jsem do děje a jen jsem litovala, že mám ilustrací udělat tak málo. Kniha se mi před očima odvíjela jako film, živě a plasticky.

No a největší trému a ostych jsem měla ze Zlé babičky. Tolik mi záleželo na tom, abych jí pomohla, abych jí to nezkazila! Těch vyhozených náčrtů, přemaleb! Až mi pak nakonec došlo, že jestli si nezačnu zase jen prostě hrát, tak to nedopadne dobře. Snad jsem se nakonec dostatečně uvolnila. Někdy holt ta touha udělat něco dokonale všemu jen překáží.

Co chystáte do budoucna?

V nejbližších dnech spatří světlo světa kniha pro děti Ema a dvoubarevné oči. Vydává ji nakladatelství Pampeliškov, které se ujalo dosud všech mých dětských knih. Je to příběh z dob, kdy jsem byla ještě malá holka, o tom, jak se vyrovnat se svou jinakostí a jak ji přijmout. Zvolna dotahuji do konce koňské příběhy, které jsme s rodinou prožili – celý život totiž chováme koně, to je naše celoživotní pouto – bude to volné pokračování předchozích knih a bude se to jmenovat Hřívy, kam se podíváš.

Chystám se i na dospělé čtenáře. Mám v hlavě povídkovou knihu s pracovním názvem Chytrá jak rádio, ale o ní bych zatím raději pomlčela, aby mi nápady neutekly. Tak se těšte.